September 2014

Rest in peace.

24. september 2014 at 8:47 | ✿heroin. |  random bullshit's of my mind.
R.I.P. Péťa
* 9. 9. 1979
† 22. 9. 2o14

Nemám dalšího člena rodiny. Zase. Naše rodina pomali čím dál rychleji vymírá. Prvně Lena, prarodiče z otcovy strany, Libor a teď i Péťa. To má bejt nějaká pomsta? Nebo snad kletba? To by byla docela blbá "sranda".

Jak je vůbec možný, aby tak mladej a zdravej člověk zemřel?! Vždyť mu nic nebylo. Ráno odešel normálně do práce, ale že mu nebylo dobře šel domů.. A do půl hodiny bylo po všem?!.. Co z toho života měl? Pořád jen pracoval nebo se hádal s rodiči, který se nakonec stejně rozvedli. Sestru neviděl snad dva roky, protože žije ve Skotsku. Nikdy neměl pořádnej vztah, takže ani děti.. Jeho máma teď zůstala úplně sama, jeho táta měl dvakrát embolii plic a my se bojíme, aby nešel za ním..

To je tak nespravedlivý.. Někteří staří lidi se jen trápí, musí ležet a nedojdou si ani na wc a bylo by to pro ně vysvobození. Ale tohle. Druhej pohřeb za jeden měsíc, to už fakt nedám. Hlava mi to nebere.

Prej bude soudní pitva, aby se zjistilo, co to vlastně teda zapříčinilo.. Tak hlavně, aby potom na pohřbu neukázali tělo. Chci si ho pamatovat takovýho jakej byl, takovýho jakej je na fotkách.. Ne jako jen prázdnou schránku bez duše.

Běžně o tomhle nepíšu, ale je toho fakt moc.

Jak málo stačí.

16. september 2014 at 12:51 | ✿heroin. |  random bullshit's of my mind.
Včera večer odvezli kamaráda do nemocnice. Vrtulníkem. Rozsekal se na motorce [objímal se s mostem], jestli se tomu dá říkat motorka. No to je jedno. Prej mu to ujelo někde na štěrku. To je taky nápad nechat šterk na hlavní silnici, jjj. Měl nějaký vnitřní zranění, něco s játrama a střevama, kromě toho všeho mu vzali slezinu.. Dnes ráno ho probouzeli z umělýho spánku. Hlavně, že to přežil a snad bude brzo v pohodě.. Doufám, že nás za ním pustí co nejdřív.


Mít motorku je sice fajn, ale. Já říkala hned, že ty jejich motorky jsou zlo a že to nedopadne dobře. Ještě navíc, když na tom pořádně nikdy v životě neseděl, ale hned v šestnácti si musel dělat řidíčák a jak největší kápo na tom jezdit. Zřejmě karma za to, že prostě musej kouřit! Jak on tak i ten můj "přítel". Kdyby ten večer nejeli z intru do města jen kvůli zkurveným cigaretám a děvkám, moho bejt všechno jinak.

Strašně jim věřim, že jeli pro cigarety no. Znám svýho kluka. Teď mě tak napadá co to je za vztah, když se otáčí za každou sukní, za každejma mini kraťasama, za každejma vystřečenejma kozama - za každou děvkou.. Kdyby to aspoň nedělal, když jde se mnou za ruku a dělá jak je všechno zalitý sluncem. Možná bysme to měli rozpustit. V klidu, bez jedinýho slova, bez jediný výčitky.

Ve chvíli, kdy jsem se to dověděla mi došlo, jak tenká hranice vede mezi životem a smrtí. Jak málo stačí k tomu, aby člověk už nebyl mezi námi živými. To je jako kdybych hodila vejce z útesu.. Stoprocentně se nerozbije, ne.



Lost in my mind.

11. september 2014 at 17:02 | ✿heroin. |  random bullshit's of my mind.
Každý večer se mi špatně usíná a tak přemýšlím.
O tom co se stalo, co jsem mohla udělat jinak, co jsem měla udělat jinak. Jak mám reagovat v určitých situacích.

Např. neumím mluvit s klukama.. Vlastně všeobecně s lidmi opačného pohlaví, nezávisle na věku. Vždycky si připadám strašně trapně, blbě. Oni mě pozorují, jako by měli rentgenový oči a nic jim neuniklo.


Chybí mi někteří lidé. Ale co nadělám, když já nechybím jim.
Včera v noci jsem tak vzpomínala [ano vím, že mám žít přítomností]..

Moje bývalé kamarádky, se kterýma jsem chodila do třídy celých 5 let na střední škole. Jak se asi mají? A vzpomenou si na mě někdy? Asi ne, nebylo to normální přátelství jako mezi holkama bývá. Já jsem byla mladá a blbá, sebevědomí téměř na nule. Chtěla bych to vrátit, chovat se jinak..

Můj bývalý přítel.. Byla to taková ta mladistvá láska, tehdy mi mohlo být sotva 16, on byl mladší o něco. Vyrostl z něj fakt hezkej kluk.. Teda aspoň co jsem z facebooku vyčetla. Určitě by mě nepoznal. Určitě už ani neví, kdo jsem nebo kdo jsem byla. Jak říkával jak mě má rád. Skládal pro mě ty jeho rapový songy, který občas i dávaly smysl. Problém byl, že hodně hulil trávu.. Myslím, že s tím nepřestal. Věděl, že mi to nevadí, protože přesně to bylo to, co mě na něm přitahovalo. Patřilo to k němu.


Nebo Nikolas, o kterým jsem tady už někdy psala. Ví ještě vůbec, že stále bohužel existuju? Kdyby jen věděl, že to, co se mezi námi stalo nezapomenu. Nikdy. Že na to každou noc myslím, omílá se mi to v hlavě pořád a pořád dokola jako zaseknutá deska. A já s tím prostě nemůžu nic dělat. Byl to tak strašně silný a intenzivní pocit.. To jak se mě dotýkal, jak se naše rty spojily.. Tak moc bych ho chtěla zase vidět. Ale on mě zřejmě ne. Nebo se tak aspoň chová. Vlastně se nijak nechová, jen mě jednoduše ignoruje a já nevím co si o tom mám myslet. Bojí se snad, že by to nevydržel? Nebo, že by nás spolu mohl někdo vidět? Trochu pozdě, lidi nás už viděli. Hledala jsem něco v diáři a našla tam jeho číslo. Ten nutkavý pocit mu zavolat! Bohužel pocit, že mě odkopne je silnější. To jsou všichni kluci takoví? Nejdřív ňuňu, chybělas mi, obejmi mě bla bla a potom jako by nic.


Jak to asi bude dál s mým životem? Jak dlouho vydrží můj přítomný vztah s klukem? Najdu konečně někdy práci takovou, abych tam chodila ráda a nemusela se ničeho bát? Že něco zkazím, udělám špatně nebo budu mít na něčem vinu.

Přísahám, že jsem chtěla napsat normální a smysluplný článek. Jsem neschopná.