June 2014

Seš v pohodě? - "Samozřejmě."

17. june 2014 at 22:32 | ✿heroin. |  random bullshit's of my mind.
Je mi zle.
Psychicky.
Cítím se tak sama.
A to i přesto, že mám kolem sebe lidi.
Zevnitř mě svírá taková úzkost.
Pocit zbytečnosti, méněcennosti.

Vlastně i fyzicky to nestojí za nic.
Jsem tlustá. Mám o 12 kilo navíc.
Snažim se s tím něco dělat..
Nelíbí se mi moje pleť.
Jsem sama pro sebe hnusná.
A nejen pro sebe..
Když jdu po ulici, vnímám jak se lidi o mě baví..

Chtěla bych se narodit znovu.
Nic z toho, co se doposud stalo, si nepamatovat.
Prostě se jen narodit a žít.
Od nuly.
Vybrat si lepší školy.
Lepší kamarády.
Lepší vztah.
Lepší všechno.

To mi připomíná..
Někdy mám pocit, že se nějaká situace už stala, že jako dejavu.
Přitom jsem si vědoma toho, že se to vlastně nestalo.
Že by to bylo v minulým životě?
A existuje něco takovýho vůbec?
Nevím co je realita a co jsou jenom představy.
Že porucha osobnosti?
To jsou kecy.
Já bych to nazvala jinak, třeba že v jednom těle žijí dva lidé.
A nedokážou se shodnout ani na tom, jestli koupit žlutej nebo růžovej toaleťák.

Chtěla bych umět bejt taková holka jako ve filmech.
Nic neřešit, užívat si života.
Večer odejít na rande, ráno přijít domů.
Další večer jít s někým jiným.
Nesrat do toho zkurvený city.

Tzv. "mamvpičizmus" je na jednu stranu strašně fajn.

Lepší je být milenka než podváděná přítelkyně.

5. june 2014 at 19:44 | ✿heroin. |  random bullshit's of my mind.

Všechno bylo v pohodě, normální.
Povídali jsme si, dělali píčoviny..
Ale to jak se na mě díval..
To jak se na mě usmíval.
Seděl tak blízko, že se naše ruce dotýkaly.
Doslova se na mě nalepil.
Podívali jsme se na sebe, ten hlubokej pohled do jeho modrých očí.

Dokážeme spolu mluvit úplně o všem.
A tak otevřeně.
To se s mým klukem nikdy nestalo.
Ptal se mě proč si ubližuju, proč se řežu.. A jakej byl pravej důvod toho, že jsem se chtěla zabít rozstřelila auto.
Viděla jsem, že ho to doopravdy zajímá.. Ne jak ten můj: "jsi píča, že se řežeš!" a tím je hotovo a že je to vlastně i kvůli němu už je mu jedno..

Už jsme se loučili a já: "Pojď sem."
Tak se přiblížil, já ho chytla a vyjela po něm.
Chtěl pusu "k narozeninám", tak dostal rovnou tři.
Cítila jsem jak mě chytl a přitáhl k sobě.
Asdfghjkl. Nikdy to nezapomenu.
Tak intenzivní pocit jsem už dlouho nezažila.
Najednou mi bylo tak krásně. Jako by ve mě vybuchla sopka.
Cítila jsem se.. Šťastná.

V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli nás někdo vidí, co se bude kde říkat nebo že má holku.
V tu chvíli jsem to tak chtěla.
A nelituju toho.
Vím, že kdybych to neudělala, byla bych naštvaná sama na sebe..
Stejně tak vím, že bych to neměla.. Ale já chci.
Jen doufám, že to nebylo naposled..
Potřebuju ho.

Je pusa nevěra? Asi tak jako, že když ti vrazím pěstí levou rukou a jsem pravák, tak jsem tě neuhodil. Takže asi je.

Lovestory? Ne, vždyť jsme oba zadaní, ale ne spolu.

3. june 2014 at 14:19 | ✿heroin. |  random bullshit's of my mind.

Včera večer mi napsal, jestli pujdem ven.
Popravdě? Trochu dilema.
Zrovna jsem vylezla z vany, byla jsem v pyžamu, mokrý vlasy. Nechtělo se mi.
Ale na druhou stranu jsem ho tak moc chtěla vidět.
Přece jenom.. Rok jsme se neviděli.
Jo, šla jsem.
Během pár nanovteřin jsem ze samary dokázala udělat docela použitelnou holku.
Myslím tím sebe samozřejmě.

Byl to ten nejlepší večer za posledních nevim kolik měsíců.
Ty dvě hodiny.
Cítila jsem se tak v pohodě, žádný hádky, žádný žárlivý scény, žádnej stres.
Prostě jen my dva.

Řekl mi, že se na mě těšil. Asdfghjkl, what?
Ty nekonečný pohledy z očí do očí.
Letmý doteky.
Ten jeho úsměv.
Musím přiznat, že za ten rok se docela změnil.
Myslím tím vzhledem.
Nějak zkrásněl nebo co.
Je víc sexy než když jsme se viděli naposledy.
A je vyšší, ale i přesto o pár milimentrů menší než já.
Absolutně k sežrání.
Asi hodinu jsme jen tak seděli u rybníka a mluvili, mluvili, dělali jsme kraviny a zase mluvili.

N. -"Škoda, že nejsou vidět hvězdy."
Já - "Proč?"
N. - "Bylo by to víc romantický. Jen tak ležet v trávě a sledovat nebe.."
No odpadla jsem. Je vidět, že mě zná.. A ví jak na mě :X

Ještě teď se mi třesou ruce, jen na něj pomyslím.

Kamarádi.
Myslim, že to nezůstane jen u stavu kamarádi.
Budeme se vídat častěji, protože tady teď bydlí.
Jsem za to ráda.. I když si to celkem nerada přiznávám.
Vždycky nás to k sobě nějak táhlo.. A stejně jsme nakonec každej začli chodit s někým jiným.
Občas mě to docela mrzí.
Asi to tak mělo bejt.

Stavil se pro mě domů a pak mě tam zase doprovodil, že prej aby měl jistotu.
Jen jsme se nedostali k tý puse [protože matka byla v okně, jako že ho jde zavřít].. O kterou si napsal. Měl totiž osmnáctiny.
To je strašný jak ten čas letí.
Pamatuju si ho jako čtyřletýho prcka :3

Slíbil mi, že se uvidíme co nejdřív.
A já se nemůžu dočkat.

EDIT:
Dnes je středa, 4. 6. a večer po Ulici se máme opět vidět :') mám trochu stresy kvůli tomu.
Co když si všimne mých pořezaných ruk? Nebo co když mu bude vadit moje postava? Minule jsem měla bundu, ale dneska je teplo.. Nebo cokoliv jinýho se může stát.
Držte mi palce ať něco nepodělám, mám na to vyloženě talent.
Btw. - můj nejlepší kámoš, prakticky něco jako můj brácha, žárlí. Normálně mi to řekl, narovinu.
Prej jak se týpek jmenuje, kde bydlí, kolik mu je, aby věděl koho zbít.. Že mu prej nikdo nebude dělat do holky jako.
Are you kidding me? Vlastně je to hezký :')